Jaderné reaktory je potřeba čím dál více miniaturizovat. A tak se postupně jejich rozměry zmenšují. Běžně se vejdou do atomových ponorek a nyní se jejich velikost  standardizuje na velikost stejnou jako má popelnice či odpadkový koš. NASA plánuje další miniaturizaci těchto zařízení tak, aby v budoucnu by mohli být výzkumníci Marsu či Měsíce vybaveni výkonnými zdroji jaderné energie, které by se vešly do nevelkých nádob. Automatické kosmické sondy jsou totiž doposud vybavovány radioizotopovými tepelnými generátory "jaderné baterie" - na obrázku, ve kterých neprobíhá řetězová  jaderná reakce, pouze v nich spontánní jaderné reakce dává dostatek tepla. Tyto baterie mají výrazně nižší výkon, ale vydrží v provozu někdy i více než 10 let. To je samozřejmě nutné v případech, kdy nelze v kosmu získávat dostatečné množství energie ze slunečního záření

V pohádkách se často setkáváme s živou a mrtvou vodou. Fyzikové by mohli s nadsázkou rozlišovat obyčejnou vodu a těžkou vodu. Těžká voda je označení pro oxid deuteria. Její chemický vzorec je tedy D2O.  Vodík v ní obsažený se skládá z atomů dvakrát těžších, než jsou atomy vodíku obyčejného; je to izotop vodíku zvaný deuterium a označovaný písmenem D. Molekuly  těžké vody jsou složeny ze dvou atomů deuteria. Jádro deuteria je totiž na rozdíl od běžného lehkého vodíku tvořeno jedním protonem a  navíc jedním neutronem. Těžká voda je v nepatrném množství obsažena i ve vodě obyčejné; ve 12 litrech pitné vody je jí asi 8 gramů. Proti běžné vodě (H2O) má D2O trochu odlišné fyzikální vlastnosti.

Dva a půl tisíce let po Anaxagorově modelu Slunce jako rudé kouli rozžhaveného železa o něco většího než Řecko se dnes už ví proč Slunce svítí. Slunce je gigantická vodíková bomba. Od zbraně vytvořené lidmi se však liší minimálně ve 2 podstatných ohledech.

Nevinné kouření cigarety na záchodě ve veřejných budovách může mít za následek požární poplach. Prozradit vás může nenápadná krabička upevněná na stropě - jde o ionizační hlásič požáru. Toto zařízení obsahuje radioaktivní materiál a dokáže signalizovat přítomnost ohně.

Fluorescenčními barvami opatřené předměty obsahují chemickou látku, která odebírá z denního světla neviditelné ultrafialové záření a přetváří ho na viditelné světlo stejné barvy, jako má předmět. Ten tedy odráží obvyklé množství barevného světla, ale zároveň aktivně vysílá světlo stejné barvy, proto vypadá barevnější a až čtyřikrát jasnější. 

Tak studentům přibude více učiva v chemii a ve fyzice. Budou se muset naučit názvy nových chemických prvků. Komise, která rozhoduje o oficiálním uznání objevu nových chemických prvků a jejich pojmenování, oslovila vědce z GSI Darmstadt v souvislosti s jejich objevem prvku s protonovým číslem 112. Vypadá to tak, že v nejbližší době se snad už konečně rozhodne o oficiálním uznání jejich objevu a pojmenování alespoň některých dalších supertěžkých prvků s počtem protonů větším než 111 až po protonové číslo 118. Zatím se přesně netuší, o kterých prvcích zřízená komise rozhodne, že jejich syntéza je spolehlivě prokázaná. Pak může být objev oficiálně uznán a objevitelé mohou navrhnout jejich pojmenování, které bude oficiálně používáno. Doufejme, že nové názvy budou nejenom pro studenty snadno zapamatovatelné.

Jméno Ivana Puluje zná dnes málokdo. Fyzik Ivan Puluj působí ve světě fyziky jako nějaký Jára da Cimrman. Narodil se v roce 1845 v haličském Hrymalově, maturoval v Tarnopoli, v roce 1869 absolvoval bohosloveckou a v roce 1872 filozofickou fakultu. V letech 1874 -1875 učil fyziku na námořní akademii Rijece, pak pokračoval ve studiu filozofie na univerzitě ve Štrasburku a poté působil jako soukromý docent na univerzitě ve Vídni. A tady jeho zajímavý "cimrmanovský" příběh začíná.

V poslední době znepokojilo světovou veřejnost testování jaderné nálože v Severní Korei. Málokdo však ví, že jaderné nálože explodovaly i v Evropě v době studené války. Sovětský svaz však vždy vojenské informace tajil. O použití jaderných náloží pochopitelně nesměli vědět ani lidé, kteří v blízkosti výbuchů žili a třeba je dokonce i viděli na vlastní oči. Až v devadesátých letech minulého století se začalo toto tajemství pozvolna odhalovat.

Od dob řeckého filozofa Demokrita žilo lidstvo ve filozofické představě nejmenších částic - atomů. Až v roce 1803 došel k chemickému pojmu atom J. Dalton, který předpokládal po svém objevu zákonitostí slučování látek, že molekuly látek jsou tvořeny dále nedělitelnými částicemi - atomy. Tato 100 let stará představa padla díky vědeckým pracem Fredericka Soddyho v roce 1910.

V brýlích se dnes využívá tolik zajímavých fyzikálních jevů, kterým zákazník oční optiky ani nerozumí, hlavně že ho brýle poslouchají. Dnes se zaměříme na zajímavou vlastnost skel či plastů  v brýlích – samozabarvování.