Ani ve snu by mě nenapadlo, že na Slovensku se narodil fyzik, o kterém se běžně píše ve středoškolských učebnicích fyziky. Jde o vynálezce jedné z prvních vodních turbín - označované jako Segnerovo kolo.  Mátlo mě jeho publikované jméno Johann Andreas Segner. Tak tedy - Ján Andrej Segner se narodil  9. října 1704 v Bratislavě v rodině bohatého měšťana. Během studia na gymnáziu v Bratislavě a v Debrecénu projevil zájem o medicínu a matematiku, a tak od roku 1725 studoval na jenské univerzitě lékařskou fakultu, kde však navštěvoval i přednášky z fyziky. V roce 1730 se vrátil do Bratislavy s lékařským diplomem, ale  více byl fyzikem než lékařem. Proto se roku 1732 opět vrátil do Jeny, kam ho pozvali jako profesora matematiky a fyziky. Později byl profesorem fyziky, matematiky a chemie na univerzitě v Göttingenu, ale vrchol v jeho vědeckém životě znamenala léta 1755-1777 na univerzitě v Halle. Od roku 1747 začal publikovat své první práce z odboru hydrauliky. Jeho nejznámější vynález, tzv.Segnerovo kolo, vešlo natrvalo do dějin fyziky.

Kdo někdy zkoušel krájet led třeba nožem - například řezat zmrazené potraviny, zjistil, že to není zas tak docela jednoduché. Jak si ale s lámáním mnohem silnějšího ledu poradí stroje k tomu určené - ledoborce? Naše suchozemská představa ledoborce je jako nůž, který projíždí ledem a řeže jej. Takový typ lodě se zesílenou přídí, která prořezává led svým nepřetržitým  tlakem z boku, se však označuje jako ledořez. Tento způsob se hodí jen pro rozrážení poměrně tenkého ledu. Klasický ledoborec však pracuje zcela jinak.

Při otevírání zavařenin nás dokáže dobře těsnící víčko pěkně potrápit. Inu pokud je ve sklenici pořádný podtlak, odstranit víčko může být docela fyzicky náročné. Navíc

Zásadním problémem prvních mechanických kolečkových hodin bylo zajištění rovnoměrného chodu. U prvních mechanických hodin od konce 13 .století zajišťoval rovnoměrný chod tzv. lihýř. Až do objevu kyvadla  v roce 1637 Galileim byl lihýř první a zároveň jediný způsob, jak u kolečkových strojků posouvat plynule (a hlavně pomalu) zub za zubem. Kdo je vynálezcem tohoto zařízení však není dodnes známo.

V souvislosti se startem mnoha vesmírných sond jsou zmiňovány Lagrangeovy body, kam jsou tyto sondy postupně umisťovány. Tyto zajímavé vesmírné pozice jsou pojmenovány podle italského matematika Josepha Louise Lagrangea. Ten v roce 1772 při řešení problému 3 těles objevil, že v soustavě, kde je hmotnost jednoho tělesa vzhledem k ostatním hmotnostem těles zanedbatelná, existuje pětice bodů, v nichž na toto těleso nepůsobí žádná síla. Výslednice přitažlivé a odstředivé síly je v těchto bodech rovna nule a těleso se v nich může zdržovat delší dobu, v ideálním případě pak neustále. Body jsou pojmenovány jako librační a označují se L1 až L5. Tři z těchto bodů jsou na spojnici obou hmotnějších těles a další dva se nacházejí mimo ni. Na obrázku jsou znázorněny pro případ soustavy Slunce – Země.

Oblíbenou zábavou u jezer, rybníků či řek s klidnou hladinou je házení žabek. Je to nejenom zábava, ale v dnešní době ostatně jako cokoli jiného, také sport či umění. Potřebujete k tomu placatý kámen a jistou míru šikovnosti. Nejde však jen o obyčejnou dětskou zábavu. Fyzikové potřebují soustavu diferenciálních rovnic, aby pohyb kamene odrážejícího se od vodní hladiny popsali. A také na toto téma vyšlo ve 20. století hned několik vědeckých studií.

Na diváky udělá vždy velký dojem vystoupení siláka, kdy si lehne na zem, na prsa mu dají těžkou kovadlinu a jiný silák do ní buší vší silou velkým kladivem. To je jedno ze základních provedení tohoto triku, který siláci ještě vylepšují třeba tím, že neleží na zem, ale na desce s hřebíky, či leží tak, že mají podepřenou pouze hlavu a nohy. Navíc si nechávají na sobě kladivem rozbíjet třeba velké kameny.  Jak může člověk vydržet bez úhony tak velké otřesy kladiva?

Pokud se nějakým způsobem dostanete na severní nebo jižní zeměpisný pól a budete tam třeba chtít upevnit vlajku přesně do místa, kde osa Země protíná zemský povrch, tak s tím budete mít problém. Nemyslím tím, jak vlajku zapíchnout do ledu, ale kam přesně ji zarazit. Museli byste provádět poměrně složité výpočty jak zjistit, kde se právě onen pól přesně nachází. Zemská osa a tedy zemské póly totiž po povrchu naší planety jakoby cestují.

Někdy se vědeckým experimentem stane docela nečekaná událost. V roce 1992 si americká firma The First Years Inc v Číně objednala 30 000 kusů plastových hraček do koupelen. V lednu 1992 spláchla při mořské bouři velká vlna z lodě směřující z Hongkongu do USA  tři kontejnery naplněné plastovými hračkami – kachničkami, želvičkami, žabkami či bobry. Jeden z kontejnerů byl plný žluťoučkých kachniček a ty se z poškozeného kontejneru rozplavaly po hladině. Od té doby se tři skupiny plastových kachniček plaví po světě. Tak velké množství vodotěsných objektů skýtá pro vědce jedinečný pokus. Ti podle nich mohou mapovat přesnou dráhu mořských proudů.