Mezi jevy, které svědčí o neustálém a neuspořádaném pohybu částic, patří i osmóza. Jedná se vlastně o difuzi například mezi dvěma kapalinami, která probíhá, když jsou vzájemně odděleny polopropustnou membránou. Patří mezi velmi důležité procesy v biologii a demonstrovat si ji můžeme nejrůznějšími způsoby. Například bramborem.
Moderním slovem se stává slovo kompozit. Kompozitové jsou například hokejové hole nebo profesionální silniční kola. Kompozitem přitom rozumíme materiál složený ze dvou, nebo více chemicky či fyzikálně odlišných složek s rozdílnými vlastnostmi, které dohromady dávají vzniklému materiálu nové vlastnosti, které nemá sama o sobě žádná z jeho součástí. Pro kompozitní materiály je dále charakteristické, že se vyrábějí mechanickým mísením jednotlivých složek.
Němečtí fyzikové z týmu Karla Schulteho z Hamburské univerzity jsou nyní na špici v závodu o nalezení nejlehčího materiálu. Donedávna nejlehčí známý materiál, kovová "mřížka" (z fosforu a niklu) z HRL v USA, znázorňovaná na fotografiích jako destička položená na pampeliškovém chmýří, se svou hustotou 900 gramů na krychlový metr, byl nahrazen materiálem nazvaným aerografit. Název vznikl složením slov vzduch a uhlík. Tvoří jej prostorově orientované duté uhlíkové nanotrubičky a jeho hustota je 0,2 mg/cm³.
Olověné broky, které používali myslivci ve svých nábojích, musely mít především z dobrých balistických důvodů přesný kulatý tvar. Vyrobit tak malé olověné kuličky o přesném tvaru vyžadovalo najít správnou výrobní technologii. Olovo má velkou hustotu (11,3 g/cm3) a nízkou teplotou tání (328°C), proto se snadno taví. Při výrobě olověných broků se využívalo povrchové napětí roztavené olověné kapaliny.
Pevné látky obvykle dělíme na látky krystalické – jejichž částice jsou pravidelně uspořádány a na amorfní (beztvaré), které nemají částice pravidelně uspořádány. Kapitolou samou o sobě jsou dosud učebnicím fyziky zapovězené tzv. kvazikrystaly. Kvazikrystaly jsou pevné látky s uspořádáním atomů do vzoru, v němž nelze najít pravidelně opakující se motiv jako u krystalických látek. V uspořádání částic byla pomocí rentgenové nebo elektronové difrakce odhalena jistá pravidla, která jsou v mineralogii zcela netypická – například pětičetná rotační osa symetrie. Jak došlo k objevu kvazikrystalů?
V minulém roce byla udělena Nobelova cena za fyziku objevitelům grafenu Andre Geimovi a Konstantinu Novoselovi. Grafen je tvořen jedinou vrstvičkou atomů uhlíku, které jsou v ní rozmístěny do tvaru šestiúhelníků. Tato struktura přinesla grafenu pozici nejpevnějšího materiálu na světě, který je propustný pro světlo, má vynikající elektrickou vodivost, neboť se jeho elektrony pohybují takřka rychlostí světla a nevykazují téměř žádnou hmotnost. Tento zázračný materiál najde brzy uplatnění při výrobě displejů, fotovoltaických článků a tranzistorů, které jsou teoreticky schopné pracovat až do frekvence 1 THz. To by znamenalo, že se grafen začne využívat i na výrobu pamětí a mikroprocesorů. Materiál, který vykazuje podobné vlastnosti jako grafen nyní objevil spolu s kolegy z Jižní Koreje, Frederik Wolff-Fabris z Helmholtz-Zentrum v Drážďanech (HZDR). Jejich materiál ovšem z uhlíku není.
Fantastické lezecké schopnosti gekona poutají na sebe pozornost vědců a dost možná i horolezců. Zejména jejich bezproblémové šplhání po hladkém povrchu v kolmé rovině nebo po stropech terárií či kmenech stromů je obdivuhodné. Za tuto schopnost vděčí adhesivním polštářkům na svých končetinách. Dolní strana jejich prstů je porostlá jemnými keratinovými chloupky (tzv. sétami).
Sněhem rozumíme pevné skupenství vody, které je tvořeno specifickými ledovými krystaly seskupenými do sněhových vloček. Sněhové krystaly vznikají v přírodě při teplotě 0°C nebo nižší, z podchlazených vodních kapiček oblacích na krystalizačních jádrech nebo přímou desublimací vodní páry na krystalická jádra. Krystalizují v šesterečné krystalické soustavě a spojují se ve větší útvary - sněhové vločky a ty postupně rostou. Když sněhová vločka dosáhne dostatečné hmotnosti, začne padat k zemi. Tak se mění podmínky jejího růstu a padáním se růst vločky zrychluje. Dopadem vloček na zem a jejich ukládáním vzniká pórovitá vrstva bez pravidelného uspořádání jednotlivých krystalů, nazývaná sněhová pokrývka. Video zaznamenává sněhovou bouři na východě USA, kterou zachytil ve svém časosběrném snímku americký fotograf Mike Black. Ten 20 hodin trvající sněžení zrychlil 1800krát.
Sklo bylo dříve známo jako obsidián, v přírodě se vyskytující vulkanická tavenina. K objevu skla došlo v Egyptě někdy kolem roku 3 000 př. n. l. Nejprve "skláři" nedokázali vyrobit čisté sklo a tak čisté průhledné sklo bylo po dlouhou dobu ceněnou zvláštností. Výroba skla se pak rozšířila ze Středního a Blízkého východu do Evropy, kde za časů Římské říše došlo k dalšímu rozvoji sklářství. Sklo patří mezi typické homogenní amorfní látky, neboť jeho struktura částic je na rozdíl od krystalických látek neuspořádaná. Částice jsou ve skle rozmístěny nepravidelně, hovoříme o krátkodosahovém uspořádání částic na malé vzdálenosti.Sklo se vyrábí ze skleněné taveniny roztavené ve sklářské peci. Tavenina je složena z oxidu křemičitého, který se získává z křemene nebo ze sklářského písku. Křemen má teplotu tání okolo 2 000 °C, proto se při výrobě přidávají alkalické látky (soda a potaš), které snižují teplotu tání na asi 1 000 °C. Odolnost skla vůči vodě se vylepšuje přidáním oxidu vápenatého. Jak je možné, že částice, ze kterých se sklo skládá umožňují světlo skrz něj projít?
S cínem se nejčastěji setkáváme v jeho bílé modifikaci, kdy za běžné teploty tvoří krystaly ve čtverečné soustavě. Snese i přechlazení na teploty hluboko pod bodem mrazu, ale za velmi tuhé zimy se samovolně může přeměnit rekrystalizací na šedou práškovou formu. Neznalost tohoto jevu byla údajně jednou z příčin neúspěchu Scottovy výpravy k jižnímu pólu v letech 1911-1912. Výprava s sebou vezla petrolej v nádobách spájených cínem. Ten se však ve velkých mrazech změnil v šedivý prášek, nádoby povolily a palivo z nich vyteklo. Ne nadarmo bývají šedé skvrny na povrchu bílého cínu označovány jako cínový mor.
