Zajímavý ohybový jev můžeme pozorovat občas při letu letadlem nebo také při pobytu na horách. Uvidíme stín letadla, případně svůj stín zobrazený na nízké oblačnosti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl obklopený kruhovou "duhou".
Každoroční světová soutěž o nejlepší vizuální iluzi roku je oslavou invence a kreativity předních světových tvůrců a vědeckých týmů. Soutěžící z celého světa posílají svůj příspěvek vizuální iluze (dosud nepublikovaný) a mezinárodní porota z nich vybere ty nejlepší optické triky roku. Letošní vítězná optické iluze, oceněná neziskovou organizací Neural Correlate Society je pro Jordana Suchowa a George Alvareze z Harvardu.
V každém lidském oku je přes 100 miliónů receptorových buněk, které se starají o přijímání a zpracování vizuálních informací. Tyto receptory se nazývají tyčinky a čípky. Na sítnici oka jsou rozloženy nerovnoměrně. Nejvíce čípků se nachází na žluté skvrně, jejich hustota od středu žluté skvrny postupně klesá a narůstá počet tyčinek. Tyčinky nejsou citlivé na vnímání barvy, slouží ke vnímání předmětů při velmi slabém osvětlení a díky nim pak vidíme předměty pouze v odstínech šedi. Naopak čípky zprostředkovávají barevné vidění. Jejich dědičná porucha může být příčinou barvosleposti - neschopností rozlišovat některé barvy.
Kriminalistika využívá při zkoumání úlomků skla fyzikální principy z optiky. Kriminalisté například zajistí na místě činu nebo z pachatelova oděvu drobné úlomky skla, které následně v laboratoři vloží do kapaliny, jejíž index lomu výrazně závisí na teplotě. Používá se vhodná olejová lázeň, kde se zajištěné úlomky sledují mikroskopem.
Traduje se, že prvním experimentátorem, který rozložil bílé světlo na barevné složky, byl známý fyzik Isaac Newton. Není to tak docela pravda, neboť tento rozklad bílého světla pozoroval už v 17. století český přírodovědec Jan Marek Marci a popsal jej v díle "De arcu coelesti" v roce 1668, tedy 18 let před vydáním Newtonova díla "Optika". Použil k tomu optický hranol, což je většinou skleněné těleso se dvěma hladkými rovnými stěnami, které lámou dopadající bílé světlo. Při průchodu světla hranolem dochází dokonce k dvojímu lomu světla. Nejprve nastává lom světla ke kolmici při vstupu světelných paprsků do skla a při jejich výstupu z hranolu ven dochází k lomu světla od kolmice. Paprsek, který z hranolu vystupuje, je od vstupujícího paprsku odchýlen o jistý úhel, který závisí na úhlu dopadu, materiálu hranolu (v optice jeho indexu lomu) a na lámavém úhlu hranolu. Rozklad světla na barevné složky lze provést různým způsobem. Pokud nemáme k dispozici vybroušený optický hranol, tak rozklad světla vznikne i pomocí jednoduchého vodního hranolu.
Předchůdcem fotoaparátu a velkým pomocníkem malířů byla dírková komora (pinhole, camera obscury - z latiny "temná místnost"). Představovala tmavou místnost nebo temnou schránku s otvorem ve stěně. Otvorem procházelo světlo, které dopadalo na stěnu nebo na papír či plátno, a vytvářelo na nich skutečný, zmenšený a převrácený obraz. Zobrazení zachovávalo perspektivu a a tím větší realističnost výsledného obrazu. Umělec tak mohl promítaný obraz jednoduše obkreslit. První camery obscury neobsahovaly ještě v otvoru čočku a tak se zmenšujícím se otvorem byl promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se sníženým jasem. Méně známou pomůckou malířů byla camera lucida(latinsky "světlá komora").
Umývali jste někdy čerstvé švestky ve vodě? Jejich povrch má totiž pod vodou zcela neobvyklou krásnou stříbrnou barvu a funguje vlastně jako zrcadlo. Podobného efektu dosáhneme, když do vody vložíme například kovovou destičku, která má jednu stranu začerněnou od sazí nad plamenem svíčky. Z nevábně vypadající začerněné destičky se stává najednou zrcadlo. Co je příčinou tohoto překvapivého jevu?
Optická vlákna se dnes běžně používají pro přenos informací prostřednictvím světla na velké vzdálenosti při vyšších přenosových rychlostech dat než u jiných druhů komunikace. Vlákna se používají místo kovových vodičů, protože signály jsou přenášeny s menší ztrátou a zároveň jsou světelné paprsky v nich šířené imunní vůči elektromagnetickému rušení. Informace v nich přenášené jsou v bezpečí - nedají se z vlnovodu jednoduše vyvázat ven. V optických vláknech se využívá efektu, který vzniká při přechodu světla z prostředí opticky hustšího (větší index lomu) do prostředí opticky řidšího (menší index lomu). Při překročení jistého mezního úhlu dopadu už nenastává lom paprsku na rozhraní dvou optických prostředí, ale paprsek se odráží zpět. Nastává úplný odraz světla. A právě to je princip vedení světelných signálů v optických vláknech: obě optická prostředí i úhel, pod jakým světelné paprsky vstupují do vlákna, musí být vhodně volena tak, aby po celé délce vlákna docházelo pouze k úplným odrazům.
Dnes večer vám může připadat Měsíc zvlášť velký. Nejedná se o známý internetový hoax, ale o souhru dvou situací. Měsíc dnes vychází kolem 18:20 SEČ a kolem 19:10 SEČ se bude nacházet v úplňku. Měsíc se navíc bude na své cestě kolem Země nacházet v nejbližší vzdálenosti - v perigeu (356 577 km). Vzhledem k tomu se jeho úhlová velikost na obloze může lišit až o 14 % a jeho jas až o 30 %. Do této polohy se Měsíc v úplňku dostává po dlouhých 18 letech.
Ještě před 20 lety se operoval šedý zákal tak, že po operaci musel pacient nosit silné brýle, kterým se hovorově říkalo jogurtovky. Podobaly se totiž tlustému dnu skleniček od jogurtu. Díky nim nemohl pacient chodit s jedním okem odoperovaným a s druhým neoperovaným, protože ten rozdíl se v těch brýlích nesnesl. Změnila se jim velikost světa, protože jogurtovky zvětšovaly až o 40%. Lidé se znovu museli naučit odhadovat vzdálenost. Po operaci byli nuceni 14 dní ležet na lůžku. Díky technickému pokroku v medicíně dnes pacient přijde ráno na operaci a po dvou hodinách odchází s odoperovaným okem, do kterého si akorát týden nesmí sahat a mýt si jej a už normálně vidí. Operace šedého zákalu je podle statistik ve více než v 95% případů úspěšná.
