Netradiční atrakcí posledního desetiletí je luminárium.  Už z venku se jedná o podivné originální nafukovací stavby různých velikostí,  tvarů a členění. Jsou to různé tunely, zámotky,  barevné špičaté či  rohové kopule, které jsou ukotvené k zemi proti větru. Někomu mohou  připomínat netradiční cirkusové šapitó jinému zase spletitý a propojený labyrint chodeb či podivný nafukovací hrad. Uvnitř  však můžete obdivovat zajímavou hru barev a světel. Luminária jsou dílem britských  výtvarníků a architektů vyráběná a provozovaná už téměř deset let po třech desítkách zemí celého světa. Nedávno bylo jedno z nich zapůjčeno a několik dnů otevřeno v Praze na letňanském letišti.

Rychlost světla ve vzduchu či ve vakuu byla dlouhou dobu odhadována především z astronomických pozorování.  Příčinou bylo zejména to, že světlo urazí za malý okamžik obrovskou vzdálenost a tak pokusy s lucernami na dvou vzdálených kopcích, které prováděl v pozemských podmínkách Galileo Galilei,  byly hodně naivní a nepřesné. V roce 1849 provedl důmyslný experiment francouzský fyzik Armand Hippolyte Fizeau (čti fizó). Rozhodl se změřit rychlost světla v pozemských podmínkách.

Zajímavý ohybový jev můžeme pozorovat občas při letu letadlem nebo také při pobytu na horách. Uvidíme stín letadla, případně svůj stín zobrazený na nízké oblačnosti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl obklopený kruhovou "duhou".

Každoroční světová soutěž  o nejlepší vizuální iluzi roku je oslavou invence a kreativity předních světových tvůrců a  vědeckých týmů.  Soutěžící z celého světa posílají svůj příspěvek vizuální iluze (dosud nepublikovaný) a mezinárodní porota z nich vybere ty nejlepší optické triky roku. Letošní vítězná  optické iluze, oceněná neziskovou organizací Neural Correlate Society je pro Jordana Suchowa a George Alvareze z Harvardu.

V každém lidském oku je přes 100 miliónů receptorových buněk, které se starají o přijímání a zpracování vizuálních  informací. Tyto receptory se nazývají tyčinky a čípky. Na sítnici oka jsou rozloženy nerovnoměrně. Nejvíce čípků se nachází na žluté skvrně, jejich hustota od středu žluté skvrny postupně klesá a narůstá počet tyčinek. Tyčinky nejsou citlivé na vnímání barvy, slouží ke vnímání  předmětů při velmi slabém osvětlení a díky nim pak vidíme předměty pouze v odstínech šedi. Naopak čípky zprostředkovávají barevné vidění. Jejich dědičná porucha může být příčinou barvosleposti - neschopností rozlišovat některé barvy.

Kriminalistika využívá při zkoumání úlomků skla fyzikální principy z optiky.  Kriminalisté například zajistí na místě činu nebo z pachatelova oděvu drobné úlomky skla, které následně v laboratoři vloží do kapaliny, jejíž index lomu výrazně závisí na teplotě. Používá se vhodná olejová lázeň, kde se zajištěné úlomky sledují mikroskopem.

Traduje se, že prvním experimentátorem, který rozložil bílé světlo na  barevné složky, byl známý fyzik  Isaac Newton. Není to tak docela pravda, neboť tento rozklad bílého světla pozoroval už v 17. století český přírodovědec Jan Marek Marci a popsal jej v díle "De arcu coelesti" v roce 1668, tedy 18 let před vydáním Newtonova díla "Optika". Použil k tomu  optický hranol, což je většinou skleněné těleso se dvěma hladkými rovnými stěnami, které lámou dopadající bílé světlo. Při průchodu světla hranolem dochází dokonce k dvojímu lomu světla. Nejprve nastává lom světla  ke kolmici při vstupu světelných paprsků do skla a při jejich výstupu z hranolu ven dochází k lomu světla od kolmice. Paprsek, který z hranolu vystupuje, je od vstupujícího paprsku odchýlen o jistý úhel, který závisí na úhlu dopadu, materiálu hranolu (v optice jeho indexu lomu) a na lámavém úhlu hranolu. Rozklad světla na barevné složky lze provést různým způsobem. Pokud nemáme k dispozici vybroušený optický hranol, tak rozklad světla vznikne i pomocí jednoduchého vodního hranolu.

Předchůdcem fotoaparátu a velkým pomocníkem malířů byla dírková komora (pinhole, camera obscury - z latiny "temná místnost"). Představovala tmavou místnost nebo temnou schránku s otvorem ve stěně.  Otvorem procházelo světlo, které dopadalo na stěnu nebo na papír či plátno, a vytvářelo na nich skutečný, zmenšený a převrácený obraz. Zobrazení zachovávalo perspektivu a a tím větší realističnost výsledného obrazu. Umělec tak mohl promítaný obraz jednoduše obkreslit. První camery obscury neobsahovaly ještě v otvoru čočku a tak se zmenšujícím se otvorem byl promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se sníženým jasem. Méně známou pomůckou malířů byla camera lucida(latinsky "světlá komora").

Umývali jste někdy čerstvé švestky ve vodě? Jejich povrch má totiž pod vodou zcela neobvyklou krásnou stříbrnou barvu a funguje vlastně jako zrcadlo. Podobného efektu dosáhneme, když do vody vložíme například kovovou destičku, která  má jednu stranu začerněnou od sazí nad plamenem svíčky. Z nevábně vypadající začerněné destičky se stává najednou zrcadlo. Co je příčinou tohoto překvapivého jevu?

Optická vlákna se dnes běžně používají pro přenos informací prostřednictvím světla na velké vzdálenosti při vyšších přenosových rychlostech dat než u jiných druhů komunikace. Vlákna se používají místo kovových vodičů, protože signály jsou přenášeny s menší ztrátou a zároveň jsou světelné paprsky v nich šířené imunní vůči elektromagnetickému rušení. Informace v nich přenášené jsou v bezpečí - nedají se z vlnovodu jednoduše vyvázat ven. V optických vláknech se využívá efektu, který vzniká při přechodu světla z prostředí opticky hustšího (větší index lomu) do prostředí opticky řidšího (menší index lomu). Při překročení jistého mezního úhlu dopadu už nenastává lom paprsku na rozhraní dvou optických prostředí, ale paprsek se odráží zpět. Nastává úplný odraz světla. A právě to je princip vedení světelných signálů v optických vláknech: obě optická prostředí i úhel, pod jakým světelné paprsky vstupují do vlákna, musí být vhodně volena tak, aby po celé délce vlákna docházelo pouze k úplným odrazům.