V zemi se setkáváme a s přirozenými zemskými elektrickými proudy, které často vnikají samovolně elektrochemickou aktivitou hornin. Ložiska kovových rud v země pozvolna oxidují a vytvářejí slabé galvanické články. V půdě tak vznikají slabé elektrické proudy, jejichž šíření nedosahuje více než několik stovek metrů. Významnější proudy vznikají indukčními jevy v zemském magnetickém poli a také uměle vzniklými zemními proudovými poli. Tato pole způsobují bludné proudy, které se do půdy dostávají vlivem nedostatečně izolovaného elektrického vodiče nebo zařízení, které zeminu využívá jako zpětného vodiče. Protože zemina je směs různě vodivých chemických látek, dochází k její elektrolýze a rozrušování. Kovové předměty uložené ve vlhké zemině (potrubí, konstrukce mostů a další kovová zařízení v zemi) pak snadno v zemi korodují.

Elektrický proud je usměrněný pohyb volných  částic s elektrickým nábojem. Rychlost těchto částic ve vodivých materiálech není nijak velká. Pro elektrony v měděném vodiči vychází hodnota jejich rychlosti desetiny až celé milimetry za sekundu. Přesto se po uzavření elektrického obvodu se zdrojem, téměř okamžitě rozsvítí žárovka v něm zapojená. Inu volné elektrony jsou obsaženy po celé délce kovového vodiče a v okamžiku, kdy na ně působí elektrické pole se začnou všechny současně pohybovat stejným směrem. A tak elektrony vycházející například ze zdroje stejnosměrného proudu nemusí nijak spěchat, aby se podílely na rozsvícení žárovky. Zařídí to ty elektrony, které jsou ve vlákně žárovky  či těsně před ním. Tato představa však nebyla dříve jasná a tak změřit rychlost šíření elektřiny byl docela zajímavý problém.

Ty tam jsou doby, kdy na vánočních stromečcích svítily svíčky. Dnes je nahrazují elektrické žárovečky, LED diody a podobně. Netradiční zdroj energie pro ně našli pracovníci  v japonském muzeu podmořského světa Aqua Toto Gifu v japonském městě Kakamigahara. Tady rozsvěcují vánoční stromeček pomocí elektrického úhoře. Pod stromečkem v centru Aqua Toto Gifu je akvárium a v něm asi metrový elektrický paúhoř. Ten dokáže krátkodobě vyrobit elektrické napětí od 400 do 650 voltů a elektrický proud o velikosti až půl ampéru. Přitom trolejbusům stačí pro pohon 600 voltů.

V roce 1867 Lord Kelvin - William Thomson (1824 - 1907) demonstroval, že statická elektřina může vznikat z kapající vody. Sestrojil zajímavý elektrostatický generátor, který nazval "kondenzátor na vodní kapky". Bývá také označován "Kelvinova bouřka" či "Kelvinovo kapátko". Toto zařízení pro výrobu statické elektřiny pomocí kapající vody pracuje podobně jako indukční elektrika. To vše bez jakéhokoliv vnějšího zdroje energie – jednoduše jen využitím energie padajících vodních kapek.  

Oblíbenými se stávají mobilní telefony vybavené dotykovými displeji.  Někdo jim nemůže přijít na chuť kvůli neustále zapatlanému povrchu nebo náchylnosti k poškrábání povrchu. Dotyková vrstva se časem poškrábne i stylusem. Stačí ostré zrnko prachu, které se usadí na displeji a jedním tahem stylusu máte o škrábanec více. Tomu všemu se dá s trochou opatrnosti, údržby,  případně použitím vhodných ochranných fólií vyhnout. Jaký je vlastně princip dotykových displejů?

Elektrickou energii používáme nejrůznějším způsobem. V elektrických obvodech proudí usměrněným pohybem volné elektrony, které tvoří elektrický proud. Co by se stalo, kdybychom chtěli tyto elektrony zadržet a uchovat v elektrickém obvodu na jednom místě  jejich elektrický náboj? Pak použijeme elektrotechnickou součástku zvanou kondenzátor.

Kondenzátor může připomínat elektrický článek, protože i on uchovává elektrickou energii. Každé zařízení však pracuje na jiném principu. Zatímco v elektrickém článku se chemickou reakcí vytváří elektrony na jednom pólu a přijímají na druhém, kondenzátor žádné elektrony nevytváří, pouze je uchovává. Rozdíl mezi kondenzátorem a elektrickým článkem je v tom, že kondenzátor dokáže vybít svůj náboj ve velmi krátkém okamžiku, ale elektrický článek se vybíjí postupně delší dobu.

Statická elektřina vzniká 3 způsoby: třením, separací materiálu (např. při odvíjení fólie) a indukcí. Třením dvou materiálů o sebe se elektrony v povrchových vrstvách materiálů k sobě velmi přibližují. Pak mohou přecházet z jednoho materiálu na druhý. Přitom směr jejich pohybu závisí na triboelektrické řadě. Látky nalézající se u kladného konce  řady mají tendenci k odevzdávání svých elektronů v povrchové vrstvě a nabíjejí se kladně, zatímco materiály u záporného konce řady se snaží o získání elektronů a nabijí se záporně. Na velikost náboje na tělesech má vliv silnější přitlačování materiálů k sobě při vzájemném tření - pak vznikne větší náboj. Když je rychlost pohybu při tření velká, pak je tím vyšší úroveň nabíjení, protože elektrony v povrchových vrstvách materiálů získávají větší energii, která se třením vytváří.

Elektrické jevy byly lidmi pozorovány už v dobách starého Egypta a říční civilizace Babylóňanů. Při spřádání vláken pozorovaly přadleny, jak se spřádaná vlákna navzájem odpuzují, a naopak se k nim začínají přitahovat malá tělíska při jejich vzájemném tření s prsty. Nepříjemné pocity při doteku rukou spřádaných vláken lnu doprovázelo v temném prostředí světélkování.

Ve starém Řecku filosof Thales z Milétu (kolem roku 600 před naším letopočtem) při tření jantaru plátnem pozoroval, že jantar po tření přitahoval malé částečky. Tak také vzniklo označení elektřina, protože jantar je řecky elektron. A ze slova tribein (třít) vzniklo označení  triboelektřina, tj. elektřina vzniklá třením látek o sebe. Ta se pak stala základem pro další rozvoj elektřiny.

Statisíce solárních panelů se začíná kromě solárních elektráren čím dál více objevovat na střechách rodinných domků. Není se co divit, kdo trochu přemýšlí o budoucím zdražování cen za elektrickou energii díky boomu solárních elektráren u nás, se začne zajímat o využití solárních panelů pro svou střechu. A tak podle vzoru Německa  se montují solární panely na střechy budov. Majitelé si mnou ruce, jak to ekologicky a ekonomicky šikovně zařídili, ale věc má háček. V případě požáru mohou díky solárním panelům přijít i o celý dům.

Kdo z vás si všimnul v létě vlnících se klasů obilí, toho mohlo také napadnout, že by se tento vysoce estetický fyzikální jev mohl dát využít. Energie větru, která se přeměňuje na kmitání jednotlivých klasů by mohla do budoucna nahradit tradiční typ lopatkových větrných elektráren. Inženýři z newyorského ateliéru DNA navrhli pro Spojené arabské emiráty nový efektní typ větrné elektrárny. Nakolik bude tento typ výroby obnovitelné energie reálný posuďte sami.