Existuje několik druhů radioaktivního záření, které se liší svou schopností pronikat látkou a chováním v elektrickém a magnetickém poli. Tyto druhy radioaktivního záření byly označeny jako záření α, záření β, záření γ či neutronové záření.  Jednotlivé druhy radioaktivního záření je možné také detekovat buď fotografickou deskou nebo Geiger-Müllerovým počítačem. 

V roce 1896 objevil Henri Becquerel radioaktivitu. Becquerel se zabýval výzkumem látek, které světélkují po vystavení slunečnímu světlu, a rozhodl se, že zjistí, zda takové látky vyzařují také rentgenové paprsky. Položil vzorky látek na fotografické desky zabalené do neprůsvitného tmavého papíru a nechal je několik hodin na slunci. Potom desky vyvolal a zkoumal, zda rentgenové paprsky pronikly papírem. Pokusy pokračovaly hladce, ale koncem února se obloha zatáhla. Becquerel čekal, až se počasí zlepší, a zatím odložil několik neúplně exponovaných vzorků spolu s deskou do zásuvky.

Jako palivo lehkovodních reaktorů atomové elektrárny slouží často uran. Ne ledajaký, ale obohacený. Technologie obohacování patří mezi strategické činnosti a zvládá ji v plném rozsahu jen několik průmyslově vyspělých států.

Při svém slavném pokusu nechal Newton roztáčet vědro naplněné vodou a zavěšené na stočeném laně a pozoroval, jak se mění tvar vodní hladiny. Protože voda je vazká newtonská kapalina, zůstává její hladina zpočátku vodorovná a nehybná. Postupně se pak dostává do pohybu, jak přejímá hybnost od stěn vědra a nakonec se pohybuje spolu s vědrem. Její hladina zaujme přitom tvar rotačního paraboloidu.

Praskla vám struna na kytaře? Nevyhazujte ji a zkuste s ní pokus označovaný jako regelace ledu. Stejně jako se režnou nití krájejí z knedlíkové šišky jednotlivé knedlíky, budeme řezat led. Výsledek pokusu však bude zcela odlišný.

První letošní zatmění Slunce nastane v pondělí 26. ledna 2009. Bude prstencové, ale bohužel nebude vidět z našeho území. Naštěstí jsou tu internetové stránky, na kterých budete moci úkaz při vhodném počasí pohodlně sledovat.

Na základě článků spousty vědeckých časopisů byl publikován žebříček největších fyzikálních objevů roku 2008. Zde uvádím jeho podobu uveřejněnou na stanici Leonardo:

Spousta fyzikálních jevů kolem nás je tak neobvyklých, že se s nimi lidé nesetkají po celý svůj život. A ti, kteří se s nimi naopak mají možnost setkat, jsou z nich tak překvapení, že si je často neumí vysvětlit. Tak vznikají nejčastěji různé báchorky, příběhy o ufonech a případy později plnící ordinace psychiatrů. Přitom stačí někdy tak málo, jako zajímat se o to, co se kolem nás děje a jak to vlastně funguje. Jedním z nejzajímavějších a také nejvzácnějších optických jevů způsobených lomem světla je zelený paprsek.

V úvodní animaci si postupně na molekulární úrovni prohlížíte molekuly vody vázané ve formě ledu, poté ve formě chladné kapky a na závěr ve formě horké kapky, ze které se odpařují jednotlivé molekuly do okolí.
Pokud však chcete vědět, co se vlastně s vodou děje, když se mění v led, podívejte se na následující video. Animace zobrazuje molekuly vody,  které se pohybují stále pomaleji a pomaji. Tvoří se krystalizační jádra a vznikají postupně krystaly ledu.

Na povrchu Země se nacházíme nejenom v tíhovém a magnetickém poli, ale také ve velmi silném elektrickém poli. Zemi můžeme považovat za vodivou kouli – půda obsahuje vodu s rozpuštěnými solemi a většina zemského povrchu je pokryta slanou vodou moří a oceánů.

Ve výškách 60 – 500 km obklopuje Zemi několik vrstev velmi řídké atmosféry, tvořené nabitými částicemi – elektrony a ionty. Nazýváme je ionosféra a využívají ji nejenom radioamatéři a rozhlasové vysílače k odrazům šířeného radiového či rozhlasového vysílání.

Vznik elektrického náboje mraku je znám pouze rámcově. Sluneční paprsky způsobí přehřátí části zemského povrchu a přízemních vrstev vzduchu. Tento přehřátý vzduch se dere prudce vzhůru, zvláště když jej vytlačuje vzduch studené fronty. Tak vznikají výstupní vzdušné proudy vzduchu, které těmito obrovskými "komíny" stoupají vzhůru rychlostí několik desítek metrů za sekundu.

Sedíte takhle ve vlaku ve stanici a koukáte z okna. Konečně se vlak rozjíždí, jenomže to není ten vlak ve kterém sedíte, ale ten na vedlejší koleji. Dokonalé zmatení smyslů. Stav klidu a rovnoměrného přímočarého pohybu jsou nerozlišitelné. Jsme-li uvnitř vagonu se staženými záclonkami na oknech a vlak se pohybuje rovnoměrně přímočaře bez jakýchkoliv otřesů, nemůžeme žádným způsobem rozhodnout, zda vlak stojí, nebo se pohybuje.

Fyzikální principy, jimiž se řídí obsah rozpuštěných plynů ve vodě, patří do nejzákladnějších znalostí každého akvaristy. Pomohou při úvahách, jak dosáhnout optimálního prostředí pro ryby i rostliny, jak se mění obsah plynů ve vodě v závislosti na procesech, které v akváriu probíhají. Stejně tak jsou důležité pro potápěče, piloty letadel či kosmonauty.

Ve fyzice často uvažujeme pohyby těles, kde pro zjednodušení zanedbáváme odporové síly. Mezi ně patří třecí síly a odpor prostředí. Třecí síly jsou nazývány disipativními silami. Jsou to síly zvláštního druhu, při jejich působení se kinetická energie těles mění nevratně v energii mikroskopického tepelného pohybu. Tyto síly provázejí každý mechanický pohyb a i když nám často ztěžují matematické řešení příkladů a problémů, tak jsou v praxi velmi užitečné. Bez nich by nebylo možné se vůbec pohybovat, zatáčet, zastavovat či nakonec brzdit.

Vakuum chápeme jako vzduchoprázdno. Nic, které je mezi stěnami termosky, ve vesmíru, pod vývěvou či pod obalem oblíbené potraviny... Fyzici se díky pokrokům na poli částicové fyziky za posledních 30 let na vakuum začali dívat zcela jinak. Výzkum vakua neustále pokračuje, a čím víc o něm víme, tím složitěji i zajímavěji vypadá.

Že nejde roztrhnout pořádný naplněný dubový sud přepásaný navíc železnými obručemi, když do něj nalijeme navíc trochu vody? Tak to neznáte jev zvaný hydrostatický paradox a pokus, který předvedl Blaise Pascal.

Slyšeli jsme a četli o tom mnohokrát. Po nekonečné poušti jde karavana, když se najednou v dálce objeví oáza. Palmy, budovy, studny - vše je tak, jak má být. Nadarmo se však lidé v karavaně těší, pozorovaná oáza je pouze fata morgánou. A přestože karavana postupuje k oáze, ta je stále stejně daleko, a po čase se ztratí úplně. V čem spočívá podstata tohoto úkazu? Je to jen přelud? Pokud ne, proč bývá fatamorgána obvykle pozorovaná v pouštích? Je možné ji vidět i jinde?

Praktické využití Magnusova jevu není pouze při dělostřelbě a sportu. Zajímavým příkladem je plachetnice bez plachet. Ve dvacátých letech 20. století se Magnusovým jevem zabýval německý inženýr Anton Flettner (1885-1961), který v letech 1919 - 1920 postavil loď experimentálně poháněnou dvěma rotujícími válci (tzv. Flettnerovy rotory).

Dnešní mrazivou noc nám opět zpříjemní nádherný obraz Měsíce. Ten dnešní Měsíc bude protentokrát největším v roce 2009 !

Vezměte si fén a třeba pingpongový míček nebo velký nafukovací míč. Zapněte fén na největší výkon tak, aby foukal směrem svisle vzhůru a do proudu vzduchu vložte některý z míčů. Potom proud vzduchu z fénu naklánějte do stran. Než to provedete, tak "jistě" víte, co se stane. Fén míček odfoukne a ten spadne... Je tomu skutečně tak?

Při studiu fyziky srážek dvou koulí nazývaném také ráz těles platí celá řada fyzikálních zákonů. Jde například o zákon zachování energie, zákon zachování hybnosti těles nebo zákon o shodnosti úhlu dopadu a odrazu. Kdo si tohle pamatuje a jen chvíli se podívá na to, jak zacházejí kvalitní hráči s koulemi na kulečníkových stolech, asi dojde k závěru, že něco není v pořádku. Buď v kulečníku nefunguje naše školní fyzika, nebo hráči tu fyziku nějakým záhadným způsobem šidí.

Kolem nás se šíří nepřeberné množství nejrůznějšího vlnění (rozhlasové, televizní signály či frekvence mobilních operátorů), které naštěstí svými receptory všechno nevnímáme. Označujeme jej jako elektromagnetické spektrum.Elektromagnetické spektrum (někdy zvané Maxwellova duha) tedy zahrnuje elektromagnetické záření všech možných vlnových délek. Vnímáme z něj dostatečným způsobem pouze světlo. Další druhy tohoto spektra nám představí fyzikální song.

Cykloida je křivka, která se ve fyzice těší značné pozornosti. Opisuje ji bod na obvodu kola, jestliže se kolo valí po rovině.

Dnešní "domácí kutilové" se baví všelijak. K dispozici jim je dnes neskutečné množství možností a pomůcek. Mnohé jsou však tak nebezpečné, že je radši lepší se na ně jen dívat, než je s ohrožením života a riskováním popálení provádět. Budeme sledovat několik vysokonapěťových výbojů v kapalině. Autor na webu uvádí hodnoty napětí mezi elektrodami kolem 25 000 voltů.

Tělesa, s nimiž se ve fyzice setkáváme, nejsou nikdy ideálně tuhá a dají se deformovat. Deformací se mění vzájemné vzdálenosti částí těles. Neformovatelná tělesa jsou tvořena velkým počtem částic, které konají chaotický tepelný pohyb a přitom jsou k sobě poutány soudržnými, molekulárními silami elektrické povahy. Při zkoumání takových těles nerozlišujeme jednotlivé částice a považujeme takové těleso za spojité – kontinuální. Tímto zkoumáním těles se zabývá fyzika kontinua.

Tento fyzikální jev je známý zejména ve svých praktických důsledcích ve fotbale, golfu, baseballu či tenise. Všechny ty zajímavé údery nohou či raketou ("šajtle", tenisové topspiny, čopy) jsou založeny na jevu, jehož si všimli poprvé dělostřelci někdy v 17. století. Zarazilo je, že se letící dělová koule někdy prapodivně odchyluje od přímého směru.

Napadlo vás někdy, jak by probíhal pád do šachty vyvrtané středem Země na druhou stranu zeměkoule, z Evropy do Austrálie? Pomineme samozřejmě otázku, jak takovou šachtu vyvrtat a následky, které by nám takovým pádem vznikly v tomto teoretickém experimentu.

Všechno nejlepší do roku 2009!